Vždycky jsem milovala jaro a nejvíc květen. Odhazujeme svršky, je nám lehčeji. Jarní deprese už je většinou ta tam (tedy pokud na ni trpíte jako já) a co víc, meze začínají být teplejší a dá se už leckde a lecos fotit. Né že by to snad ostatní předešlé měsíce nešlo, šlo. Květen je ale ve znamení lásky, zrození něčeho nového...plný vůní a barev. A tak jsem ukecala svého skvělého může, aby se mnou  a mým pidimužem zajel na moje oblíbené místo, udělat pár fotek do rodinného alba s rozkvetlými jabloněmi.

Všude to pučelo, tak jsem jedné květnové slunné neděle vyrazili (a že těch nedělí, kdy by se dalo fotit a měli jsme oba čas, moc nebylo). Hasíme si to cestou necestou k jabloním, pořád to ještě všude pučí, ale na onom místě ani lísteček. Říkáme si, že je to moje místečko trochu výš, že to za týden vypukne. Jsem šťastná, že můj velký muž neprotestuje a señor (můj malý můž, který sice protestovat umí také, se naštěstí tváří, že je mu to fuk.

Další týden vyrážíme od babi a dědy přímo na místečko a už z dálky je mi jasné, že to moje místečko bude ale sakra vysoko. Všude to pučí o sto šest, ale tady prostě nic. Naštěstí jeden strom se nade mnou smiloval a tak krásně kvetl, že jsem ukojila svou potřebu vyfotit señora v květnu mezi květy.